Není žádným tajemstvím, že se žije v různých zemích na různé ekonomické úrovni. Víme to i u nás, a to už od dávných časů, kdy jsme třeba závistivě pokukovali po reklamách v zahraničních televizích nebo záviděli z jiných důvodů, abychom si takové trauma v duchu kompenzovali aspoň vědomím toho, že jsou na tom v zemích na východ od nás ještě daleko hůř. A víme to dodnes, kdy už můžeme kdykoliv i osobně na vlastní kůži srovnávat, kdy se nám při poznávání cizích zemí neklade mnoho překážek do cesty.
A stejně jako my to ví i lidé z jiných zemí. Což si můžeme doložit klidně i událostmi kolem migrační krize před nemnoha lety, kdy k nám nechtěli všichni ti podivní a pochybní migranti ani z chudých zemí či válečných zón, protože věděli, že se jim někde na západ od našich hranic bude určitě žít daleko lépe.
Ekonomika každé země je prostě unikátní. Jsou tu nesporné rozdíly, a jediné, co může těm z chudších či přímo chudých zemí imponovat, je to, že nic není navěky, a tak je tu i možnost, že se vše obrátí, chudí zbohatnou a bohatí zchudnou.
A nevěříte-li, vezměme si dva příklady. Před řadou let docela bohatá africká Zimbabwe kvůli nesmyslné, ne-li přímo zrůdné politice tamního prezidenta zkrachovala, a v poslední době jde do háje i ekonomika naše, o níž politici ještě před pár lety mluvili v superlativech a dnes už si spíše jenom zoufáme. Pohoršily si ale i další země, na něž na rozdíl od nás dolehla jen migrační vlna, i Ukrajina, sužovaná válečným konfliktem, i Rusko coby světem značně bojkotovaný agresor.
A kdo si polepšil? Tak v tom poněkud tápu. Přiznám se, že to nevím. A nevím to možná proto, že si v dnešní době nakonec třeba nepolepšili vůbec nikde. Což ale nemusíme brát nezbytně jako tragédii. Protože je to v ekonomice jako na houpačce. Jednou je hůř a jindy zase líp. A můžeme tak v sobě živit naději, že se to jednoho dne snad zase změní k lepšímu.